Předmětová komise CJL blahopřeje! Přečtěte si krásnou slohovou práci z Olympiády v českém jazyce, kterou napsal vítěz školního kola Lukáš Kollarik ze 4. D.
Spolu s Míšou Durcovou ze 4. A, která se umístila na 2. místě, budou naši školu reprezentovat v okresním kole. Třetí místo obsadila Blanka Korpasová z 3. A.
Vyřčená slova nelze vzít zpět
Slova jsou něčím, co nás obklopuje na každodenní bázi. Ať už jsme těmi, kdo hovoří, nebo těmi, kdo poslouchají, v komunikaci s druhými jsou nepostradatelná. Byť se zdá, že jde o všední a elementární záležitost, nad níž není třeba příliš přemýšlet, jsem přesvědčen, že opak je pravdou a že slova mají nepřebernou moc. A s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. To, co nám vyjde z úst, je v momentě vytesáno do kamene, což je jak pozitivum, tak i negativum. Nejsou žádné druhé šance, nic nelze vzít stoprocentně zpět, vše je definitivní.
Pozastavme se u toho očividného, co by člověk mohl chtít vzít zpět, a sice u toho negativního. Nedomyšlený výrok, který vyzněl špatně. Tajemství, které nemělo být prozrazeno. Nadávka v zápalu vášně. Možností je spousta, konstantou zůstává, že v danou chvíli nebo až v retrospektivě vyřčených slov litujeme. Proč tomu tak je? To je individuální, ale dovolím si předpokládat, že proto, že daná tvrzení někoho ranila, ať už po emoční stránce nebo v kontextu, v němž měla naše slova nepříznivý dopad na běh něčího života. Nedomysleli jsme dalekosáhlé důsledky, což se nám vymstilo. Jenže co teď?
V takových okamžicích se ocitáme v jakémsi vnitřním konfliktu, kdy nesouhlasíme sami se sebou, kdy se distancujeme od vlastních slov. Jenže škoda už byla napáchána, cokoliv popírat je tudíž bezpředmětné. Nezbývá jiná varianta, než tento fakt přijmout a přejít k druhé fázi boje – k nápravě. Ta může mít více podob, z nichž začnu omluvou. Zkrátka přiznáme vlastní chybu a zúčastněným stranám dáme najevo svou upřímnou lítost. Jenže co když tohle nestačí? Přece jen se tím nic nesmaže, jen lepíme náplast na raněné místo. A náplast může být adekvátní, pokud jde o říznutí o papír, jenže co zmůže náplast se střelnou ránou?
V takových případech je třeba pochopit, že náš arzenál u slov nekončí. Máme dostupné i jiné prostředky, konkrétně mám na mysli činy. O těch se přece často říká, že jsou mocnější než jakákoliv slova, a já s tímto výrokem souhlasím. Omluvou je možno začít, ale aby se střelná rána zahojila, je nutné ji náležitě ošetřit. Do jaké míry, to už záleží na rozsahu, v jakém naše slova ublížila, a také na tom, jak velkou vinu jsme si ochotní připustit. A je třeba poznamenat, že některé rány se nikdy nezahojí zcela. Važme proto slova, protože vzít je zpátky už nelze.
